Webdesignerova kuchyně

Člověk sice dělá webové stránky, ale někdy se jako webdesigner necítí. Proč? Mám někdy pocit, že když si pod jméno napíši slovíčko “webdesigner”, sice mě to možná povýší výše nad ostatní, ale zasloužím si to pojmenování?

Je to možná názor, kterým se de facto zašlapu do země (minimálně tedy v očích webdesignerů). Ale práce, jak se říká “pro lidi”, je někdy docela překvapivá. Nikdy nevíte, co můžete řekat. Je velmi adrenalinová.

Když tak člověk jaksi dělá design webovým stránkám, tak mám – minimálně já, opravdoví profíci si jen doplňují znalosti o nových trendech – tendenci v tomto období číst o to více článků na téma webdesign. Jedná se zeména o rady a tipy pro webdesignery, články na téma: jak být dobrým designerem. V mnoha z nich se také jejich autoři podělili o své postupy, které mají jednu mušku – vypadají velmi nekompromisně.

Nekompromisnost versus variabilita

Takové texty pravých profesionálních webdesignerů jsou možná stejně nekompromisní jako jejich práce. Já mám ale pocit, že ne vždy jdou tyto postupy dodržet. Ale o takových případech se žádný designer nezmiňuje. Samozřejmě jedním z důvodů je, že nekompromisní nastavení pracovního postupu buduje velmi stabilní image. Vzniká tak efekt vysoké zdi, přes kterou do kuchyně webdesignera nemá šanci vidět absolutně nikdo. Taková image ale zákazníky možná láká, možná také ne.

Nekompromisní kuchařka pro webdesignery je plná bodů:

  • wireframe
  • barevná kombinace
  • předložení klientovi
  • detaily
  • předložené klientovi
  • apod.

Ale nevěřím, že takto vypadá každá komunikace i toho nejprofesionálnějšího webdesignera a některého z jeho klientů. Je to sice možné, ale s největší pravděpodobností se najde byť jen jeden klient, se kterým je komunikace jaksi zmatečná. Nejde se řídit podle toho jasného manuálu, ve kterém vytvořím návrh rozmístění bloků, pak se domluví barevná kombinace apod. Protože klient se rozhodne, že neví, jestli chce menu doprava, doleva, vertikálně, horizontálně. Když už uděláte menu vertikálně, klient přijde s precizním návrhem menu do tvaru kosočtverce se zaoblými rohy, a rázem je po počátečním konceptu.

Co v takovém případě dělá profesionál? Ukončí spolupráci, nebo vyjednává? Co má v takovém případě dělat řadový webdesigner? Protože právě tyto situace, kdy nevychází vše tak nekompromisně, jak se to po vzoru profesionálů snažím nastavit i já, si člověk uvědomí, že komunikace s klientem je velmi těžká. Skutečně doslova adrenalinová.

Btw. zdravím případné zkušené webdesignery, kteří se nad tímto textem mohou jen posumát, protože takové banální problémy neřeší. Já si ale poslední dobou pracuji spíše ve Wordu než Photoshopu. Děkuji za pozornost. :)


  • @ Yötua:
    Určitě neberu návody jako dogma. Mluvím teď spíše o osobních výpovědích autorů, ale s tímhle se člověk setká všude. Když se někoho zeptáš, jak se mu spolupracovalo s někým jiným, pak bude na veřejnosti vše chválit. :)

    Za rady díky, se vším souhlasím a přesně tak se to také snažím aplikovat. Tenhle článek nebyl nějakou kritikou postupů ostatních, jen zamyšlení o tom, proč se lidé na internetu někdy neradi otvírají a hovoří otevřeně o své práci. Důvod je ale jasný - nikdy nevíš, kdo si to přečte. :)
  • čau Najjo. Jak já to vidím - s těmi články jak postupovat atp. - rozhodně bych je nebral jako dogma - je to pro inspiraci a každý ať si vytvoří konkrétní postup, který mu nejlíp sedne.

    Trochu konkrétně, jak to u mě chodí - domluvíme se na hrubé kostře webu (wireframe) a tak z toho vyleze nějaká optimální podoba, která se už jen zlehka dokončuje do finální podoby krok po kroku. Ve fázi wireframu jsou samozřejmě úpravy nutné - vždycky po konzultaci s klientem. Ale jak je rozvržení hotové tak si do grafiky už nenechej kecat u každého detailu - ale zas je dobré občas zlehka ustoupit (např zakulatit rohy a podobný detaily - to tě nic nestojí a akorát potěšíš klienta). Musíš působit autoritativně a když jsi si jistá, že to máš dobře, tak si za svým názorem stůj ;-). Ale je fakt, že na extrémní případy z řad zákazníků jsem ještě nenarazil!
  • @ Peter Láng:
    Mluvíš mi z duše.
    Pokud budu teď mluvit o psaní, tak jsem si už zvykla na řád. Zadání, předběžná kalkulace, vypracování, korektura, postediting, konečná kalkulace. Pak samozřejmě pracovní řád, kdy studuji informace, dělám osnovy a mnoho dalších věcí. Samozřejmostí ale je, že pořád je dnes nutností zákazníkovi nabídnou určitou flexibilitu, svobodu slova a názoru, možnost se vyjádřit. A pak na slova klienta brát ohled, snažit se rozumět, doupravit text tak, aby byl spokojená. Bez toho to prostě nejde.

    To, že si někteří vymýšlejí sci-fi je jiná, pokud vím, že požadavky mohu splnit, tak neváhám a chci se se zadavatelem dohodnout. :)

    Chaotický styl by myslím každého pohřbil v hromadě restů, mailů, problémů. Už jsem se taky /konečně/ naučila plánovat. Na druhou stranu je umění se taky naučit do těch plánů zasahovat a plynně s nimi hýbat.

    Takže - naprosto souhlasím. :)
  • Já se o tom ještě malinko rozepíšu, protože to mohlo vyznít trochu jinak, než bych chtěl.

    Samozřejmě nějaká sada pravidel, který si člověk časem vytvoří (nebo je načte) je potřeba. Jedna sada pro finanční věci, jedna sada pro organizaci práce, jedna sada pro komunikaci s lidmi (zákazníky) a tak dále.

    Takový ten chaotický styl "nějak to dopadne" je druhý extrém nějaké nehybné, nepřizpůsobivé mřížky, kde si sebemenší odchylka vyžádá přinejmenším "cestu generálního ředitele na týdenní konferenci do Washingtonu".

    Takže suma sumárum, pravidla ano, ale ať slouží a neomezují ;-) (snad jsem se už vyjádřil kompletně ;-))
  • @ Peter Láng:
    To jsme na tom stejně.
    A teď nemluvím jen o občasném webdesignu, ale i o psaní. :)
  • Já, jakožto webdesigner, beru co je a dělám co můžu ;-)
  • @ Peter Láng:
    Svatá pravda. Je mi ta určitá uzavřenost trochu vadí. Tedy ne vadí, mně může být upřímně jedno, jak pracují ti kolem mě. Já se mohu starat jen o své zakázky, mohu řešit jen svou práci, ostatní řešit nemusím a nebudu. Je pravda, že u stálých klientů není co řešit, oni znají mě, já znám je.

    Co se týče exotů, zatím mi nezbývá nic jiného, než pracovat stylem posledním tedy “nějak mu to prostě udělat”. Jelikož je takových klientů hodně, odmítat je by bylo nepraktické (a věřím, že ani ti profíci je neodmítají). Něco je učit je zbytečné, i když i já jsem se o to už několikrát pokoušela. :)

    Mimochodem: ty, jakožto webdesigner, jak se k tomu stavíš ty? :D
  • Hezkej článek, fajn postřehy. Člověk asi nesmí brát všechny ty "návody" jak pracovat tak vážně. Franta napíše "se svými klienty pracuji takhle a takhle", ale klienti jsou to převážně dva stálí a ti jsou na způsob jeho práce zvyklí.

    V praxi se člověk asi často potká s takovými zákazníky-exoty, že spíše než příručku pro práci vytahuje příručku "jak si uchovat duševní zdraví". Jedno řešení je s takovými klienty nepracovat, druhé je "naučit" je akceptovat způsob práce odborníka což je pracnější, než dílo samotné a třetí je se vykašlat na články a "nějak mu to prostě udělat".
  • @ Rypi:
    Díky.

    K připomínkám:
    - Opraveno.
    - Opraveno.
    - Akismet potřebuje API klíč, ten mi jednou nešel zjistit, protože jsem se přihlašovala na Wordpress.com s blbým heslem. Ale vyřešeno, Akismet jede.

    Díky. :)
  • Fakt pěkně napsaný článek, co se týče rozhodování lidí, je to občas těžké :)

    Teď malé připomínky k tvému blogu :)
    - Moc se mi nelíbí popis polí při komentování, který je až pod konkrétním polem. Hlavně v případě "WWW" mě to mate.
    - Na textarea je vyšší tabindex, než na odeslat => při použití tabulátoru se nodostanu na textarea, ale na odeslat :)
    - opisování kódu nic moc... Doporučuji použít Askimet, který se alespoň v mém případě nikdy nespletl a přitom o něm uživatelé ani neví ;)

    Víc jsem zatím nezkoumal, ale jinak jednoduchý a pěkný ;). Já se jdu připravit a do školy! :)
blog comments powered by Disqus