Za rady díky, se vším souhlasím a přesně tak se to také snažím aplikovat. Tenhle článek nebyl nějakou kritikou postupů ostatních, jen zamyšlení o tom, proč se lidé na internetu někdy neradi otvírají a hovoří otevřeně o své práci. Důvod je ale jasný – nikdy nevíš, kdo si to přečte. :)

Trochu konkrétně, jak to u mě chodí – domluvíme se na hrubé kostře webu (wireframe) a tak z toho vyleze nějaká optimální podoba, která se už jen zlehka dokončuje do finální podoby krok po kroku. Ve fázi wireframu jsou samozřejmě úpravy nutné – vždycky po konzultaci s klientem. Ale jak je rozvržení hotové tak si do grafiky už nenechej kecat u každého detailu – ale zas je dobré občas zlehka ustoupit (např zakulatit rohy a podobný detaily – to tě nic nestojí a akorát potěšíš klienta). Musíš působit autoritativně a když jsi si jistá, že to máš dobře, tak si za svým názorem stůj ;-). Ale je fakt, že na extrémní případy z řad zákazníků jsem ještě nenarazil!

To, že si někteří vymýšlejí sci-fi je jiná, pokud vím, že požadavky mohu splnit, tak neváhám a chci se se zadavatelem dohodnout. :)

Chaotický styl by myslím každého pohřbil v hromadě restů, mailů, problémů. Už jsem se taky /konečně/ naučila plánovat. Na druhou stranu je umění se taky naučit do těch plánů zasahovat a plynně s nimi hýbat.

Takže – naprosto souhlasím. :)

Samozřejmě nějaká sada pravidel, který si člověk časem vytvoří (nebo je načte) je potřeba. Jedna sada pro finanční věci, jedna sada pro organizaci práce, jedna sada pro komunikaci s lidmi (zákazníky) a tak dále.

Takový ten chaotický styl “nějak to dopadne” je druhý extrém nějaké nehybné, nepřizpůsobivé mřížky, kde si sebemenší odchylka vyžádá přinejmenším “cestu generálního ředitele na týdenní konferenci do Washingtonu”.

Takže suma sumárum, pravidla ano, ale ať slouží a neomezují ;-) (snad jsem se už vyjádřil kompletně ;-))